Expedice Norsko 2011
Osazenstvo: Josef Wagner, Jakub Wagner, Jan Lenart, Pavel Kotrla, Jan Fedorowicz
Termín: 31.7 – 19.8 2011
5.8. 2011
Po zabalení jsme vyrazili k chatě kde jsme chtěli vytvořit základní tábor,odkud budeme vycházet do hor. Batohy byly docela dost těžké a nás čekala 7 km kúta s plnou polní. Aby toho nebylo málo ještě jsme šli bádat k jednomu vodopádu zda li neobjevíme nějakou první jeskyni našeho výletu. Po dlouhé a namáhavé cestě jsme došli na místo které se nazývá Stordalsstua 478 metrů nad mořem. Zde se nacházeli 2 chatičky a také toalety. Byli moc hezky vybavené ( nádobí, postele, kamna od firmy Jotul ) Až jsme žasli jaký přepych tam máme. Pavel s Pepou spali vevnitř a my, jsme roztáhli stan. Podle regulí 150 metrů od objektu. Ubytování na noc stálo 240 korun a pro lidi do 26 let polovinu. Po opojení Tatranským čajem a dobrou večeří se ukládáme k spánku, zítra nás čeká další namáhavý den. Těžko se usíná když je pořád světlo.
6.8.2011
Po probuzení jsme zjistili že nás obklopuje mlha a mrholí. Pobrali jsme potřebné věci a vyrazili korytem dravé řeky vzhůru k jezeru Isvatnet. Terén měl velké převýšení a délku kilometr. Došli jsme k výpusti velkého ledovcového jezera, kde jsme museli tok přebrodit. Poté nás čekala cesta kolem jezera. Rozloha vodní plochy je 3.5 x 1.5 km. Došli jsem až pod vrchol bezejmenné hory 1331m/m do kotliny jménem Jegnallako, kde objevili orcusáci v roce 1987 celkem 6 jeskyní a označili je písmenem J. A poté o kus dále, ve svahu pokračující kotliny se nachází rovněž staré dvě jeskyně s označením N ( podle hory Noevertind 1420 M/m ) Tyto dvě jeskyně jsme prolezli, nafotili a u všech jeskyní jsme zaměřovali GPS souřadnice. Také jsme ke vchodu umístili cedulky s názvem a rokem objevení. Den to byl hodně náročný, a dostavila se i velká únava. Namísto cesty kolem vodního toku jezera jsme zvolili cestu podstatně lehčí o to ale delší. Nicméně zajímavý terén který nás oslovil k tomu abychom zkoumali i zde. Došli jsme do tábora okolo půlnoci. Značně unaveni jsme pojedli a vydali se na kutě.
7.8.2011
Celí bolaví jsme se probudili do sychravého a chladného rána. Bylo mi líto že jsem se neprobudil vedle ženy kterou mám rád ale vedle opuchlého Kuby a Lenyho. A paradoxně ve stanu, taková romantika. Takto se odvíjelo mé smutné ráno. Rozhodli jsme se jít na lehký průzkum terénem. Došli jsme šouravým krokem do údolí které bylo nalevo od jezera Isvatnet. Po cestě jsme našli ještě jeden docela čerstvý závrt, který se nacházel na Švédské straně. Každou chvílí jsme zakopli o hřib či o paroží sobů. Po výstupu do vyšších míst Pepa a Leny objevili rajon ve kterém byla řada propadů a mnoho viditelných mramorů. Byli jsme neskutečně šťastní našli jsme spoustu vstupů do podzemí. Začali jsme postupně prolézat a mapovat. Jeskyně které jsme nacházeli jsme začli označovat písmenem R. Hodně zajímavá byla i hydrologie, protože každou útrobou protékal potok, a po hlubším zkoumání jsme zjistili že jde o jeden max. dva toky které se větví. Návrat do tábora byl obohacen zlatou horečkou, všichni se vrhli na sběr granátu. Každému svítili oči a rval lesklé kamínky do kapes. Pavel v úplném zatmění mysli nechtěl ani ostatním půjčit kladívko. Po návratu a jídlu jsme začali zpracovávat data a kreslit mapy.
8.8.2011
Celou noc vál ledový vítr o velké síle který si s námi ve stanu pohrával. Ranní nehezké počasí už nikoho nepřekvapilo. Po osmé hodině jsme se vydali mapovat a užívat si našich nových jeskyní. Možná by nebyla taková zima pokud by nefoukal severo-západní vítr. Ale trpěli jsme zimou hodně, musím přiznat. Ale když jsme viděli úspěch naší práce, všechny to postupně zahřívalo. Zjistili jsme že se opravdu jedná o jeden komplex. Samozřejmě vše jsme zmapovali naší mocnou zbraní s názvem Disto-Leica. A také se vše řádně nafotilo, aby nám lidi doma věřili že jsme se nedloubali v nose ale že se doopravdy něco dělo. V tomto dni všem svítili oči a byli jsme jako malí kluci, lozili jsme jako draci a Distem stříleli do neznáma. Už z dáli jsme viděli náš obnažený stan, aha vítr byl silný velice. Takže jsme ještě po večeru natahovali plachtu, kterou jsme naštěstí neztratili. Večer opět probíhalo třízení informací a tvoření map.Uvidíme co přinese zítřek.
9.8.2011
Po ránu jsme provedli menší úklid a vydali se na další obchůzku terénem, namlsaní jsme opět věřili ze najdeme něco co zahřeje naše už tak dost zmrzlá srdce a těla. Opět jsme prošli Norsko-Švédskou hranicí, kterou jsme mimochodem měli hnedka za chajdou. Pádili jsme až k vrchním hradbám hřebenů. A po docela dlouhé cestě jsme cestu stočili k ledovce který se nachází u jezera Isvatnet. Zjistili jsme že otvor který Pepa znal už 25 let tam už není. Avšak jsme to nevzali a pronikli jsme malou puklinou do sálu který měl zhruba 9x7 metrů. Najednou jsem měl pocit že jsme pod hladinou oceánu, veškeré světlo které dovnitř proniklo skrz led mělo barvu azurovou. Nacházeli se tam ledová kry větší než člověk. A každý krok se ozývalo šílené prskání ledu. A opět cesta zpět, ale okolo táhlého jezera. Třešničkou na dortu u konce vodí plochy bylo tolik oblíbené brodění vodou. Po cestě jsme ještě spásali lahodné bobule jménem Jutron. Jí se až když jsou žluté, ale nepohrdli jsme ani červenými, nezralými. Rozhodli jsme se zůstat ještě jednu noc. A ráno se navrátit k autu které bylo ve vesničce Bonnes